Obrazy na ledě

Když jsem se tak jednou procházel po mé oblíbené řece, napadlo mě, jen tak se na chvíli zastavit a podívat se, po čem to vlastně chodím. Na začátku to nebylo tak lehké, zorientovat se. Otočil jsem se zpět a zjistil, že místa, která jsem prošel, jsou rozradostněna mými šlápotami. Nebo možná byla smutná, to už teď asi nezjistím. Nezjistil bych to nejspíš ani tehdy, když jsem tam ještě byl. Důležité pro mě bylo pouze to, že mi v tu chvíli tak připadala. Hezké, veselé, smějící se šlápoty. Každým krokem jsem udělal nesmazatelnou stopu. Něco málo se změnilo. Pomohlo mi to uvědomit si jednu věc. Nejen teď, když jsem okamžitě konfrontován s tím, co dělám, ale v každé chvíli za sebou vytvářím takové stopy. To že je nevidím, neznamená, že tam nejsou, vždycky tam budou.
Po čem to vlastně chodím? Mé kroky dělají stopy, stopy navždy mění strukturu ledu, led už nikdy nebude stejný. Ale to nevadí, není třeba trápit se proto, že něco skončilo. Mnohem lepší je, když si poté co jsme něco změnili, poté co jsme někde prošli, můžeme říct, že teď je vše ještě o trochu hezčí, nebo alepsoň stejně hezké, jako to bylo, než jsme tam přišli. Potom má celá ta chůze po řece smysl.
Neustále tvoříme nové a nové formy. Nezávisle na tom, zda si to přejeme, každým okamžikem vytváříme kolem sebe něco nového. Jaký bude svět, nebo tato řeka poté, co po ní přejdeme, záleží už jen na nás. V prvé řadě na tom, jaké uděláme kroky, je zde spousta možností jak kráčet po jedné řece. A za druhé, neméně důležitý faktor, možná ještě důležitější, je ten, jak se na naše šlápoty díváme. Někomu může připadat, že zničil něco hezkého, něco co bylo vytvořeno. Ale i okolí se vytvořilo v souladu s námi. Tedy každý náš krok svět jen trochu mění. A není to krásné? Jen tak chodit po řece a měnit při tom svět...