Zapadající hvězda

Život mě stále dokáže překvapit, což je, když se nad tím zamyslím, docela dobře. Neustále mě překvapují lidé kolem. Vlastně to mám rád, ale jen občas. Určitým způsobem mě přitahuje, když dopředu nevím jak zareagují. Přitahuje mě jejich neuchopitelnost a nemožnost popsat jejich chování vzorci. Na straně druhé to jednou za čas udělá radost, když víme dopředu, jak bude někdo reagovat. Ale lidé u kterých jsem si vždy jistý, jak se zachovají, pro mě přestanou být po chvíli zajímaví. Nejprve je to zábava, pozorovat je a předem odhadovat (vědět) co udělají. Asi je to, jako když si koupíte zvířátko, máte ho doma a první dny z něj nemůžete spustit oči, koukáte co udělá, jak se zachová a jak bude regovat na nově (vámi) vytvořené podněty. Ale po chvíli vás (mě) to přestane bavit a omezíte kontakt s ním na pouhé nošení potravy. Popisuji pouze své osobní prožitky, nechci generalizovat, jistě existují lidé, pro které je i po stoprvní kouzelné, vidět vylézat křečka z domečku.
Naštěstí existují na světě věci, jež křečky daleko přesahují a nikdy nás neomrzí je pozorovat. Jednou z těchto věcí je pro mě západ Slunce. Pokaždé jiný. A než začne Slunce zapadat nevíte jakými barvami prozáří oblohu.