Rear Window

Dlouho jsem přemýšlel, jestli tu fotku zveřejnit, ale nakonec z ní mám dobrý pocit. Necelou hodinu mi již hraje ve smyčce jedna písnička a já si vzpomínám na ten pocit, který jsem měl, když jsem jí slyšel poprvé.

Přes prázdniny jsem vystřízlivěl ze spousty pocitů, které už jsem měl odfiltrovat dávno. A jsem spokojenější. V týdnu jsem jel s kamarádem do Prahy a uprostřed diskuze se mi dostalo rozřešení na otázku, která byla položena spíše řečnicky a pátrala po jakémsi počátku nebo možná konci. "No a možná to nikdy nenajdeš," zněla odpověď. Nešlo o předmět. Spíše o hledání. Zarazilo mě to proto, že na stejné téma jsem narazil s rozdílnými lidmi poměrně nedávno (to jsme pro změnu rozebírali jejich život). Zjistil jsem, že je kolem dost lidí, kteří zmiňují názor, že věc, kterou hledají, možná nikdy nenajdou. Sami si nejsou jistí, jestli jim to vadí, já to nevím také a tak alespoň přemýšlím, jak jsem na tom sám.

Asi to patří k tomu, že je nám dvacet a řešíme otázky života až příliš abstraktně a všechny odpovědi nám připadají důležité. Část prázdnin jsem trávil ve společnosti lidí řádově o deset let starších a uvědomil jsem si, že myslí jinak. Přestali rozebírat všechny tyhle věci a místo toho - pijí rozebírají něco jiného, ale už mi to nepřipadá tak neurčité, jsou to konkrétnější věci.

Pokud jste se prokousali až sem dolů, pravděpodobně objevíte odkaz na onu písničku (ze skvělého alba Transformations - Brabec Lubomír & Vágner Karel) a také sem chci poznamenat jednu větu, kterou bych celý spot shrnul. Je hezké na chvíli k někomu patřit. A jak dlouhá ta chvíle je, to poznáme, až když skončí.

Vágner - Hodinky nejdou, Don´t Go