Zase o rok starší

Summarize in English: Today, eight hours later I'll be twenty years old and becaue of it I'm trying to recap my being up to now. So... you know what's going on. Go on and write something like Happy Birthday.

And so Reader, do Thou, who dost give understanding to passage above hath no doubts in your heart that I underestimated this part. And with peace in your soul abandon this transcript together with your immaculate mind while is still time.

Ti, co se prokousali anglickým textem a stále nemají dost (tj. nejsou vyděšeni obsahem ani mojí angličtinou), mohou v klidu zabřednout do dalšího čtení.

Ani ne za devět hodin mi bude dvacet. Tak sedím u počítače, vedle sebe mám nerozbalenou lahev japonského saké, poslouchám hudbu u které jsem v životě prožil silné okamžiky a uvažuji nad tím, co vše zmizelo, které věci mám a jaké očekávám.

V souvislosti s tím se mi vybavují Augustinovy myšlenky o časovosti. Jediné skutečné je přítomnost, bezprostřední teď. Minulost existuje jen v naší vzpomínce a budoucnost pouze v našem očekávání. Když jsem si včera kupoval mraženou pizzu za 15,-, zvažoval jsem zda si vzít půlmilionový podnikatelský úvěr. Přišlo mi to najednou všechno děsně komické.

Také jsem si vzpomněl na Alexandra. Ve dvaceti letech pánem celého známého světa. Bylo krásné pozorovat tváře lidí v přednáškovém sále, poté co bylo výše zmíněné vysloveno. Spoustě lidí byl nějaký Alexandr úplně lhostejný a dál si četli ranní Metro, někteří Alexandra odsoudili jako vládce a opovrhovali jím jako vzorem tyrana, jiní ho obdivovali jako tvůrce jednoho z největších státních celků v dějinách lidské civilizace vůbec (tuším že Mongolská říše 13. století je tou největší). A další se podívali kde to vlastně sedí, zjistili že jsou v přednáškovém sále a poslouchají přednášku namísto toho, aby šli ovládnout svět. Ač je toto srovnání z důvodu rozdílných podmínek irelevantní, i tak mi přijde inspirativní.

Krom jediné věci nelituji v životě ničeho, co jsem až dosud udělal. Nikdy se nedozvím, jak by dnes vše vypadalo, kdybych se zachoval jinak, řekl pár jiných vět. A zda to celé není pouze moje představa. Rousseau říkal, že dvě třetiny našeho myšlení věnujeme našim snům. Nejspíše měl pravdu. Sny, představy, to co chceme dokázat. Sám toho mám hodně. Upustil jsem od představy, která mě provázela někdy v šesté třídě. Tenkrát to byly velikášské plány o armádě vyslané na Měsíc, která by pochodovala podle pohybů nebeských těles tak, aby zůstávala na odvrácené straně. Už si nepamatuji k čemu tam byla, ale měl jsem plán. Nutno říci, že rozdílný od mých vrstevníků, ale bylo mi to jedno. A je to tak stále. Dnes místo toho zvažuji otevření obchodu, sedmimístné cifry, sháním si výpis z rejstříku trestů, dělám velikášské prezentace po bankách, přemýšlím jestli ten uzel na kravatě není moc velký a těším se až si sednu v Hyde Parku na trávu v obleku od Armaniho, který zatím nemám, ale plánuji si ho v Londýně koupit.

Přes prázdniny chci také napsat knížku. Už jí chci napsat dlouho, ale stále nebyl čas (rozuměj byly jiné priority). Z patetického názvu původního díla se začíná stávat deníkový soubor. Povídky psané deníkovou formou. Rozdílné postavy, úzká spojovací nit. Pomezí snu a skutečnosti, coby hlavní téma, všude spousta citátů, odkazů na osobnosti, které mě během života zaujaly. Těším se na zdrcující kritiky poukazující na zamýšlený intelektualismus z důvodu zmínění tří známých jmen na stránce. A pak chci spoustu dalších věcí jak v krátkodobém tak dlouhodobém horizontu.

Jsou tři hodiny ráno a a už to bude jen osm hodin. Těším se na ranní bruschetty. Z archivu vyhrabávám fotku londýnského muzea modern artu, přidávám rámeček a jdu spát.

Ještě mě napadlo, že bych mohl vyměnit fotku, kterou mam v profilu a dát sem nějakou, která nebude tři roky stará.