Fotoblog o světě, ve kterém všichni žijeme. O světě, ve kterém se vše dá vyjádřit mnoha způsoby. O světě, jaký si sami vytváříme.

neděle, září 30, 2007

Jeanne d'Arc

Na procházce s kamarádkou ze třídy. Z původního záměru, nafotit několik portrétů, se stalo příjemné odpoledne v parku. Nafotili jsme spoustu fotek. Znovu jsem zjistil jak těžké je udělat pěkné portrétní fotky. Narozdíl od jiných témat není focení lidí ani tolik o mačkání spouště, ale spíše o komunikaci s člověkem, který vám pózuje. Věty typu: "No a teď se začni usmívat," zavrhnete po prvních pokusech. Chce to, dostat toho druhého do příjemné nálady, kdy si zvykne na foťák, přestane ho vnímat a spíše se bude soustředit na to, o čem mluvíte. Poté jen občas zmáčknete spoušť. Samozřejmě je zde určitá stylizace, kdy si (v mém případě) slečnu upravíte do polohy, které chcete dosáhnout, ale co se výrazu v obličeji týče, jestliže nenavodíte správnou atmosféru, ničeho nedosáhnete.

A samostatnou kapitolu tvoří práce s fotografií v počítači, kde (nebudeme si nic nalhávat) je úprav poněkud více, než když fotíte například okna protějšího domu. Ale záleží také na tom, jak chcete, aby fotky působily ve výsledku. Pokud děláte surrealistický portrét devadesátiletého starce, u kterého samozřejmě chcete vidět všechny stopy času, budou úpravy minimální.

sobota, září 29, 2007

Okno do dvora

pátek, září 28, 2007

Splendid

Chtěl jsem zkusit, jak bude vypadat černobílá verze a při klasické konverzi to nepůsobilo nijak zvláštně, ale když jsem zesílil červený kanál, začaly se dít zázraky. Výsledek můžete posoudit sami.

pátek, září 14, 2007

Dog Day Afternoon


neděle, září 09, 2007

Structure



pátek, září 07, 2007

The path leads through the forest


neděle, září 02, 2007

Rear Window

Dlouho jsem přemýšlel, jestli tu fotku zveřejnit, ale nakonec z ní mám dobrý pocit. Necelou hodinu mi již hraje ve smyčce jedna písnička a já si vzpomínám na ten pocit, který jsem měl, když jsem jí slyšel poprvé.

Přes prázdniny jsem vystřízlivěl ze spousty pocitů, které už jsem měl odfiltrovat dávno. A jsem spokojenější. V týdnu jsem jel s kamarádem do Prahy a uprostřed diskuze se mi dostalo rozřešení na otázku, která byla položena spíše řečnicky a pátrala po jakémsi počátku nebo možná konci. "No a možná to nikdy nenajdeš," zněla odpověď. Nešlo o předmět. Spíše o hledání. Zarazilo mě to proto, že na stejné téma jsem narazil s rozdílnými lidmi poměrně nedávno (to jsme pro změnu rozebírali jejich život). Zjistil jsem, že je kolem dost lidí, kteří zmiňují názor, že věc, kterou hledají, možná nikdy nenajdou. Sami si nejsou jistí, jestli jim to vadí, já to nevím také a tak alespoň přemýšlím, jak jsem na tom sám.

Asi to patří k tomu, že je nám dvacet a řešíme otázky života až příliš abstraktně a všechny odpovědi nám připadají důležité. Část prázdnin jsem trávil ve společnosti lidí řádově o deset let starších a uvědomil jsem si, že myslí jinak. Přestali rozebírat všechny tyhle věci a místo toho - pijí rozebírají něco jiného, ale už mi to nepřipadá tak neurčité, jsou to konkrétnější věci.

Pokud jste se prokousali až sem dolů, pravděpodobně objevíte odkaz na onu písničku (ze skvělého alba Transformations - Brabec Lubomír & Vágner Karel) a také sem chci poznamenat jednu větu, kterou bych celý spot shrnul. Je hezké na chvíli k někomu patřit. A jak dlouhá ta chvíle je, to poznáme, až když skončí.